Nad konkursy s rozmyslem

Nejen povrchní tvrzení a obhajoba dílčích zájmů bank.
Stejně jako Marcus Porcius Cato každou řeč v římském senátě končil slovy: „... a kromě jiného soudím, že Kartágo musí být zničeno“, tak si dnes politici, bankéři či představitelé podnikatelských sdružení snad v žádném projevu neodpustí kritiku konkursů.

Vedle povrchních tvrzení a obhajoby dílčích zájmů bank (požadavek na zvýšení podílu připadající na oddělené uspokojení), však v diskusi nezaznívají racionální argumenty, co je špatně, jak to napravit a kam určité návrhy mohou vést.

Ona se diskuse vlastně vůbec nevede, veřejnost totiž volá po „krvi“ a od aféry se soudcem Berkou jsou konkursní správci, respektive všichni co se zabývají nucenou správou majetku, ve obecném opovržení.

Za tohoto stavu byl poslaneckou sněmovnou přijat návrh nového insolvenčního zákona, jehož autoři si kladou tři hlavní cíle. Urychlit konkursy, řešit úpadek dlužníků nelikvidačním způsobem, tedy umožnit přežití podniků a zajistit věřitelům kontrolu nad správci. Podívejme se blíže na tyto ctnostné záměry.

V prvé řadě je nutné zdůraznit, že konkursní správce nemá žádnou motivaci prodlužovat konkurs, ba právě naopak. Platilo, platí a bude platit, že délka konkursního řízení se odvíjí od navazujících soudních sporů, zda existuje či neexistuje pohledávka věřitele a zda určitý majetek patří nebo nepatří do konkursu. Nový insolvenční zákon na této věci nic nemění a konkursy neurychlí.

Představy o zachraňování a znovuoživování podniků jsou za současného stavu podnikatelské etiky a obecně chování dlužníků naprosto nesmyslné. Neplatit včas a řádně je přece úplně normální nebo vždy existuje dobrý důvod proč neplatit. Vedení TV PRIMA naprosto nechápalo, proč byli Vyvolení vystěhováni z vily, vždyť se vůči pronajimateli opozdili s placením pouze o dva, resp. o čtrnáct dnů. Ředitel nemocnice, které distributoři nedávno zastavili kvůli dluhům dodávky léků, tvrdí, že platit nemusí, protože se jedná v zájmu zdraví lidu a úplně bezostyšně v novinách popisuje jak věřitele poškodí.

V Česku se ve většině případů do konkursu dostávají firmy v posledním tažení nebo úplně mrtvé, zbavené majetku, peněz, zákazníků, bez účetnictví a v době, kdy všichni okolo drží stohy smluv „legalizující“ a znepřehledňující předchozí tuneláž. Většinou není co zachraňovat, co reorganizovat. A jestliže je prohlášen konkurs na zdánlivě fungující společnost, při bližším pohledu se zjistí, že trpí přezaměstnaností, nedokáže se prosadit na trhu a měla projít reorganizací (zbankrotovat) již před několika lety.

V posledku se věnujme postavení správce v konkursním řízení ve světle navrhovaných změn. Platí, že tak jako ve věznicích sedí samí nevinní, nikdo se v Česku nedostal do konkursu po právu, ale vždy spiknutím společníků, konkurentů, soudu nebo chtivých správců. Pro úpadce dluhy věřitelů prostě neexistují nebo už, už měly být zaplaceny bájným zahraničním investorem. Hlavně ale, správce zabavuje majetek ukradený z bankrotujících firem a tím připravuje některé lidi o zdroj snadných příjmů, podává podněty policii, popírá vykonstruované pohledávky a brání dalšímu vykrádání úpadce i vstupu rádobyvěřitelů do věřitelských orgánů, odkud by se snažili správce ovlivňovat a zametat stopy. Jednou zmizí budova a technologie, které nesou „novým vlastníkům“ 100.000 korun měsíčně čistá ruka, jindy si bankrotář chodí obden na pokladnu pro celou podnikovou tržbu a řidiči autobusů musí nakupovat naftu během jízdy za desetikoruny vybrané od cestujících, jindy z firmy zmizí 150 miliónů korun, prý na nákup pozemků na ostrovech Bali. Kdo by nekřičel, nepodával desítky žalob, trestních oznámení a nevolal televizní štáby či novináře, v lepším případě laiky, v horším „přibíječe na kříž senzací“, když správce podobné praktiky znemožní nebo těch 150 miliónů korun či pozemky na exotických ostrovech drze žádá zpět. Problém je, že slušní věřitelé spíše mlčí a protože mají alespoň elementární důvěru v konkursní řízení nebo snad pod vlivem divokých fám rezignovali na uspokojení svých pohledávek, tak se moc neangažují. O to více se v mediích rozléhá křik potrefených husí.

Každý konkurs je jeden velký konflikt správce s úpadcem, tuneláři a jejich pomahači, ale v mírnější podobě bohužel i s věřiteli. Hlavně drobní věřitelé mají osobité názory na konkursní řízení, nereálné představy o prioritě a výši svých pohledávek, věří, že tam, kde nic není a ani čert nebere, oni musí dostat zpět všechno a že správce, protože je po ruce, si dělají hromosvod zloby, plynoucí z jejich finančních ztrát. Nehledě na skutečnost, že ani dnes nevyužívají možností současného konkursního zákona k získání objektivních informací či ovlivnění celého řízení. O nějaké pomoci správci ve vlastním zájmu ani nemluvě.

Ani mezi věřiteli navzájem nepanuje soulad. Například věřitelé-dodavatelé zboží tvrdí, že na základě výhrady vlastnictví stále vlastní výrobky ve skladech zkrachovalé firmy a stačí je pouze identifikovat. Naopak banka z pozice člena věřitelského výboru činí na správce nátlak a brání jakémukoliv zjišťování, protože poskytla úvěr a s každým vráceným předmětem by zvýšila svoji ztrátu. Nebo, finanční úřady navzdory rozhodnutím Ústavního soudu stále v konkursech zadržují přeplatky na dani z přidané hodnoty a mimochodem je tím prodlužují a prodražují. Který správce si dovolí vzdorovat snaze o zvýhodňování státu před ostatními věřiteli, když bude jednoduše odvolatelný právě finančním úřadem nebo spojeným úsilím státních institucí, např. správou sociálního zabezpečení, která se o podobné praktiky začíná pokoušet také? Jak moc bude správce ochoten popřít i zjevně vadnou pohledávku, když může být „za odměnu“ vykopnut?

Další námitka spočívá na popření obecně šířené teze, že věřitelé ovlivňováním průběhu konkursního řízení rozhodují o svých penězích. Pokud tento mýtus šíří laici, prosím, ale u poslanců deklarujících právní vzdělání je to krajně zarážející. Do doby rozdělení výtěžku zpeněžení se jedná o majetek úpadce a správce rozhoduje o majetku úpadce, pokud tedy pominu plnění pocházejících od třetích osob. Ne nadarmo v zahraničí žádá firma, která nedokáže zvládnout své zadlužení o „ochranu před věřiteli“ a nikoliv o „ovládnutí věřiteli“, což má umožnit právě tolik vzývanou reorganizaci. Jenže, to by o onu ochranu musely žádat společnosti, které jsou schopné dalšího ekonomického života, což v Česku není nijak v módě (viz výše).

Ze všech těchto důvodů považuji návrh, aby správce vybírali a odvolávali věřitelé se silou hlasu podle výše pohledávek, za principiálně špatný. Tam, kde je síla, nemusí být právo. Nebo jinak. Koho bude správce poslouchat? Zákon nebo nejsilnějšího věřitele? Je to stejně absurdní, jako kdyby soudce jmenovala movitější strana soudního sporu. Jestliže jeden z poslanců prohlásí: „Dosud platná právní úprava totiž umožňovala, aby se správci konkursní podstaty domlouvali se soudci, takže věřitelům na konci konkursu zbyly pouze oči pro pláč“, fakticky tím zpochybňuje nestrannost úplně celé justice.

Jedinou oporu před neustálými tlaky vyvíjenými na správce ze strany úpadců, tunelářů a věřitelů s protichůdnými zájmy poskytuje právě soud, který garantuje zákonnost a spravedlnost celého řízení. I za platnosti současné právní úpravy mohou věřitelé navrhnout soudu odvolání správce. Jestliže soudci nevyhovují každému hnutí mysli věřitelů, tak jako nevyhovují každému žalobnímu návrhu, nemusí se nutně jednat o spiknutí, ale o zcela racionální hodnocení situace. Jejich rozhodnutí ke všemu podléhá přezkoumání odvolacím soudem. Jenže, komu to vykládat? Zdá se však, že pro ty, kteří ze správců chtějí udělat loutky v rukou největších věřitelů, není soudnictví nestranné, a proto zavádí systém, kde zcela nepokrytě rozhoduje silnější.

U malých věřitelů se ještě více prohloubí nedůvěra v konkursní řízení, což přinese další zostření konfliktů a ještě úpornější boj o místa ve věřitelském orgánu ve snaze ovlivnit konkurs k vlastnímu prospěchu. Zatímco dnes mohli věřitelé považovat ustanovení správce za projev nestranné vyšší moci, v budoucnosti se ocitnou tváří v tvář někomu, kdo byl jmenován a tudíž zastupuje zájmy pouze jednoho nebo nemnoha účastníků řízení. Nepřítel tedy bude zřejmý.

Nevím, zda se také někdo zamýšlel nad motivací konkursního správce „předskokana“, který by po absolvování nejobtížnější fáze konkursního řízení, kdy se nic nezpeněžuje, měl vše předat nově zvolenému nástupci. Podle jakého klíče se bude dělit odměna? Není nic jednoduššího, než pohanit úkony předchůdce, podat na něj pár obecných trestních oznámení a tím zvětšit vlastní zásluhy i odměnu.

Ani dnes nejsou správci bez dohledu. Jestliže se někteří z nich utrhli ze řetězu kontroly, děje se tak stejně často jako v případě policistů, politiků, účetních či příslušníků jiných profesí, které mají určité pravomoci nebo nakládají s majetkovými hodnotami.

Současný zákon o konkursu je zdánlivě jednoduchý, ale o to více se správci řídí předchozími rozsudky (judikaturou), publikovanými názory soudců apod. Nový insolvenční zákon, kromě několika zlepšení mnoha slovy vyjadřuje v podstatě totéž, co zákon současný. Chybí v něm opět jasná definice oprávnění správce nakládat s majetkem zapsaným do konkursní podstaty a jiné ryze technické věci, které zřejmě nepoutají tolik mediální pozornosti jako postavení správců do latě.

Za správné lze považovat snahu o zpřesnění pojmů, ohraničení vymáhání pohledávek vůči úpadcům-fyzickým osobám či zavedení povinnosti uveřejňovat všechny prodeje v konkursu na internetu, což by ale mělo platit i u exekucí, kde ceny prodávaného majetku jsou velice nízké.

Vilém Barák