Exekutoři nemohou za nesmyslný život na dluh

18.2. 2012 MF Dnes | Praha nedávno dlužila 163 tisíc korun a na veškerém jejím nemovitém majetku, včetně Karlova mostu a Václavského náměstí, se objevila poznámka o nařízení exekuce. 

Exekutor splnil svoji zákonnou povinnost a zaslal příslušné soudní usnesení na katastrální úřad. Banální věc však vyvolala bouřlivý zájem médií, veřejnosti a vlády. V internetových diskusích a na sociálních sítích se ostřily vidle, zapalovaly pochodně a politici vytáhli pera k přepsání zákonů. Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS) v reakci na nastalou situaci dokonce řekl: „Buď budou vyňaty (z exekuce) kraje a Praha, nebo obecně všechny instituce“. Co je pro politika rovnost před zákonem? Muška jenom zlatá. 

Účelu zapsání exekuční poznámky však bylo dosaženo a Praha splnila, k vlastní škodě po zlém, to co jí soud uložil již v říjnu 2011. Místo aby se pražský primátor Bohuslav Svoboda na tiskové konferenci věřiteli omluvil a provedl veřejné „setnutí hlav“ vedení magistrátu, trapně svalil vinu na jednu ze subalterních úřednic.    

Kauza přišla přesně v době, kdy vláda hodlá přibrzdit vymáhání malých pohledávek snížením nákladů soudního zastoupení. Vedle „vymahačů“ (vymáhacích agentur, advokátů a exekutorů), jejichž hlas ale zaniká v mediálním lynči, vyjádřili obavu z tohoto kroku i městské dopravní podniky, hlavní „výrobci“ drobných pohledávek.

Jak ale probíhá vymáhání pohledávek a proč tolik nenávidění „vymahači“ jednají, jak jednají? Nezaplacené dluhy ve většině případů prochází 30 až 180 dnů „soft“ vymáháním, při kterém je dlužník vyzýván k zaplacení pomocí dopisů, telefonátů a SMS zpráv. Někdy obdrží pod podmínkou okamžitého zaplacení nabídku na odpuštění části dluhu nebo dostane možnost sjednat si nový splátkový kalendář. Zhruba 75 procent dlužníků však na první výzvu k úhradě vůbec nereaguje, takže zastánci ryze právního vymáhání toto považují za nákladné škemrání o vlastní peníze, které měly být podle smlouvy dávno vráceny.  

Jestliže dluh není v „soft“ fázi uhrazen nebo jsou porušeny nově uzavřené dohody, dojde k podání žaloby. Věřitel ve většině případů pohledávku také prodá (postoupí) jiné firmě, protože nechce být zatěžován soudním řízením. Pro dlužníka tím začíná závod se schopností soudů vydat konečný rozsudek a nařídit exekuci.

Po pravomocném rozhodnutí soudu následuje exekuce. Exekutor obvykle postihuje mzdu, důchod a sociální dávky, bankovní účty (ovšem pouze do výše dluhu a předpokládaných nákladů exekuce), nemovitosti, kde se v katastru nemovitostí objeví poznámka o exekuci a následně příkaz k jejímu prodeji. Je možná i mobiliární exekuce, tedy zabavení věcí a finanční hotovosti v bydlišti povinného. Zde dochází k největším kontraverzím, když vykonavatelé zabaví věci cizí osoby. Pochopitelně se jedná o mediálně vděčné případy, ale právo by měl v těchto individuálních a složitých sporech nalézat soud. Mezi padouchem a obětí se při pohledu z vnějšku těžko rozlišuje.

Dlužníci totiž mají mnoho důvodů, proč své dluhy neplatí a nikdy to není jejich vinou. Vždyť je má i město Praha. Pokud je ale člověk svéprávný, musí být odpovědný za své činy. Nejčastějšími námitkami jsou další dluhy, exekuce, nemajetnost, nízká mzda, důchod nebo sociální dávky, krach podnikání, ztráta zaměstnání, nemoc spojená se snížením výdělku (život na nemocenské), těhotenství, vyživovací povinnosti k více dětem nebo k dalším osobám v domácnosti. Každý z nás ale může přijít o zaměstnání, skončit s podnikáním nebo onemocnět a měli bychom počítat s nepřízní osudu. Argumentovat tím, že nízké sociální dávky, například porodné, neumožňují splácet půjčky, to vyžaduje notnou dávku drzosti. Většině rizik se dlužníci mohli vyhnout, už jenom tím, že se nezadluží, proto „vymahači“ neberou na tyto stesky potaz. V průběhu soudního řízení nejsou již nic platné ani nabídky dlužníků na postupné splátky, protože přichází v době,  kdy opakovaně porušili splátkový kalendář půjčky a většinou i další dohody uzavřené v „soft“ fázi vymáhání.

V roce 2003 bylo nařízeno přes sto tisíc exekucí, v roce 2010 sedm set tisíc. Čechy stejně jako náš stát i celou Evropu dohání minulý nezřízený život na dluh a svoji roli hraje stále rychlejší soukolí vymáhání a soudního řízení. Ke konci roku 2011 celkové zadlužení domácností činilo 1.138 miliard korun a nemohu si pomoci, tyto  závazky vznikly a vznikají naprosto zbytečně. Ledvinu si za tyto úvěry nikdo nekupoval, hladem nebo na nedostatek peněz ještě nikdo v Česku neumřel. Lidé přijetím úvěru zbytečně rozehrávají ruletu se svým budoucím životem. Existuje nespočet historek, proč si na dluh pořídit iPod, dovolenou, plochou televizi, auto, dům či byt, moderní vybavení domácnosti, proč potřebuji to či ono. Nic není omluvou. Jde si pořídit levnější věc, nákup odložit do doby až si našetřím nebo si koupi úplně odepřít. Smrtelně vážně. Nejlepší obranou před vymahači je nedělat dluhy.    

Vilém Barák