Dluhy se platit musí - i ty nejmenší

17.1. 2012 - MF Dnes | Ve skrytu za velkými tématy, jako je hrozba krachu eurozóny a globální ekonomická krize, začíná se v Česku rozrůstat zásadní spor o vymahatelnost spotřebitelských dluhů.

Okresní soudy v Ostravě a v Ústí nad Labem přestaly přiznávat náhrady právního zastoupení firmám vymáhajícím pokuty za „černé“ jízdy v městské hromadné dopravě, které stanovil stát prostřednictvím tzv. přísudkové vyhlášky ministerstva spravedlnosti. U pohledávky ve výši 1000 korun to činí 6950 korun, a to včetně daně z přidané hodnoty a  soudního poplatku 800 korun. Jedná se o peněžní nároky klienta, nikoliv advokáta, a náleží straně soudního sporu podle míry úspěchu ve věci. Pokud přísudek bude příliš nízký nebo nulový, věřitelé nebudou moci drobné pohledávky vymáhat, a to se všemi morálními a ekonomickými dopady na společnost.

Soudci v odůvodnění rozsudků odnímají nárok na úhradu právního zastoupení  s tím, že se jedná o opakující se tzv. formulářové žaloby, podávané hromadně elektronickou cestou, přičemž k vytvoření takových podání není potřeba odbornost advokáta a pokud si jej firma  najala, jedná se o neúčelný náklad. V mediálních vyjádřeních jdou například ostravský soudce Jiří Šopek, soudkyně zlínské pobočky Krajského soudu v Brně Pavla Pjajčíková či předseda Soudcovské unie Tomáš Lichovník, ještě dále. Nerozpakují se veřejně, a podle mého osobního vkusu z pozice soudce nepřístojně, hodnotit lukrativnost podnikání vlastníků pohledávek, přemítat o nemorálním zbídačování obyvatel  a o tom, že soudy přestaly být orgány poskytující ochranu právům, ale generující zisk advokátům. Soudci se stali advokáty dlužníků.

Dosti nadutě zní i názor, že místo, aby se soudci mohli soustředit na nalézání práva ve skutečně závažných případech, jsou zavaleni tisícovkami žalob ohledně drobných dluhů. Nevím jaký má justice důležitější úkol, než prosazovat obecnou zásadu „dluhy se platí“, ať se již jedná o pohledávku z pokuty za černou jízdu, z půjčky na pračku nebo z fúze leteckých společností. Zřejmě v souladu s nastoupenou linií nedělat „prkotiny“ nebo spíše nedělat vůbec nic, Okresní soud v Ostravě paušálně odmítá žaloby na spotřebitelské půjčky, aby Krajský soud v Ostravě tyto rozhodnutí opakovaně rušil a případy mu vracel zpět. Dlužníci se smějí a věřitelé pláčí.  

Sestavení formulářových žalob u spotřebitelských půjček samozřejmě vyžaduje právní znalosti, a to celého týmu advokátů, úzkou spolupráci s odborníky na IT technologie a vše je podmíněno vyspělým a drahým počítačovým vybavením. Argument o zbytečnosti služeb advokáta vychází čistě z mocenské pozice a je stejně „inteligentní“ jako provolání, že pro takové rozhodování nemusí mít soudce právní vzdělání a úklid i ostrahu by si mohl provést svépomocí. Není také vinou podavatelů hromadných žalob, že zavedení tzv. elektronických platebních rozkazů práci justici výrazně neulehčilo, zaslané dokumenty se v kancelářích dál tisknou a kolují po soudech jako za c.k. mocnářství.

Majitelé pohledávek nenalezli zastání ani u Ústavního soudu, který odmítl stížnost proti 57 rozsudkům Okresního soudu Ústí nad Labem. Světe div se, pro bagatelnost problému. Nebylo by to správné ani v případě jediné žaloby a mít či nemít přiznány u 10.000 případů  náklady soudního řízení 5100 korun má k bagatelnosti určitě daleko. Zde se ukazuje, jak je Česko nebezpečné místo pro podnikání a jak jsou důležité smlouvy na ochranu investic. Celou věc zajisté čeká dohra v mezinárodní arbitráži. Bude také zajímavé, jak se Ústavní soud postaví k napadení institutu oddlužení podle insolvenčního zákona. Jestliže stát prostřednictvím soudu rozhodne, že dlužník nemusí uhradit pohledávku například sto tisíc korun, ale stačí splácet třicet tisíc po dobu  pěti let, jde směle hovořit o vyvlastnění a náhradu by měl poskytnout státní rozpočet.   

Pohledávky se v Česku staly vymahatelnými až od roku 2001, a to spolu s nástupem soudních exekutorů. Do té doby byl věřitel dlužníkovi jen pro srandu. Stovky tisíc žalob a nařízených exekucí potvrzují, že se nejedná o zapomenuté složenky a omylem nezaplacené splátky. Jde o důsledek programové chování některých lidí, kteří stále žijí s představou nepostižitelnosti. Každý dlužník má svoji historku a dnes se zdá politicky výhodné jim vyhovět. Hrozí, že pravidla se opět vychýlí v neprospěch věřitelů.

Vláda navrhuje, že u nízkých pohledávek dojde k snížení nákladů právního zastoupení  v soudním a exekučním řízení na polovinu a ke slučování exekučních případů, (tzn. dlužník bude platit jedny náklady). Bude také nutné zasílat předžalobní výzvy, což přinese spory o určení poslední známé adresy. Snad by věřitelům měla být ještě uložena povinnost vystavit vždy potvrzení o zaplacení, aby ubylo výmluv „já jsem o dluhu nevěděl“.   

Hlavní příčina počtu žalob napadajících soudům spočívá v modelu chování „všechno hned“ a dále v děsivé právní i finanční negramotnosti české populace a zde selhává hlavně školství. Svoji vinu nesou i sami advokáti a jejich stavovská organizace Česká advokátní komora. Uzavřeni ve své slonovinové věži výjimečnosti, nejsou schopni rozptýlit hrůzu lidí z advokátů, neumí vysvětlit podstatu a užitečnost svých služeb. Právě tento faktor otevírá prostor pro bezpráví, umožňuje vést žaloby na promlčené pohledávky (i když morálně je nárok nepromlčitelný) a na nesmyslné smluvní pokuty, nevyplácet zaměstnancům mzdy, připravovat pod záminkou půjček zoufalé lidi o bydlení, přičemž z celé hory nespravedlnosti je vidět jenom špička. Mělo by platit, nedémonizujme ale hlavně se nebojme  advokátů, je to služba jako každá jiná.

Vilém Barák